Emilia B. byla deportována do Berlína na nucenou práci v roce 1943. Vrátila se do svého domovského města, kde žije dodnes v domě svých rodičů v třígenerační domácnosti. Ze stesku po domově začala v Berlíně psát poezii.

• Narozena 1921 na venkově (blízko Zamośće); vyrůstala se dvěma mladšími sourozenci v rodině malozemědělce v multietnické komunitě s různým náboženským vyznáním
• 1942 – v důsledku osídlování území Němci rodina utíká, aby unikla deportaci
• Prosinec 1942: zatčení a internace Emilie B. a jejích sourozenců v Zamośći
• Začátek roku 1943: deportace do Berlína
• Otrocká práce v Pertrix GmbH, továrně na baterie rodiny Quandtů
• Ubytována v táborovém baráku, častý kontakt s mladším bratrem, který byl ubytován a pracoval v jiné části Berlína
• Po osvobození v dubnu 1945 návrat do domovského města
• 1947: vdá se za "repatriovaného" muže z východu (z oblasti anektované Sovětským svazem), tři děti
• Spravuje statek rodičů
• I ve vysokém věku se aktivně podílí na společenském životě své komunity a píše poezii

Údaje o rozhovoru:

• Interview za188 »
• audiointerview v polštině
• natočeno 29.12.2005 v Komarówě, tazatel: Jarosław Pałka
• délka interview: 3:14 h
• transkripce, další historické a současné fotografie
• Dílčí sbírka "Polsko – Karta Warschau"

Během období nucené práce pro Pertrix v Berlíně napsala Emilia B. nový text na melodii polské vojenské písně "Wojenko, wojenko, cóżeś ty za pani"

Wojenko, wojenko cóżeś uczyniła,
Żeś biednych Polaków na Pertrix rzuciła!
"In die Reihe!" - ryczy byk co siły,
Żeby wybiegł z baraku kto cały i żywy.
Niedobrze majstrowa patrzy, niby sowa,
Żeby nikt przy pracy nie powiedział słowa.
Nieraz majster krzyczy, my się nie boimy
I choć pracujemy, alarmu prosimy.
My wierzymy mocno, nam się nic nie stanie,
Z berlińskiej fabryki gruz się pozostanie.

Oh du Krieg, oh du Krieg, wir müssen laut klagen,
hast uns arme Polen zu Pertrix verschlagen.
In die Reihe! brüllt der Stier, so laut und bebend,
dass aus den Baracken läuft, wer heil und lebend.
Die Meisterin Eule schaut voll Unbehagen,
damit bei der Arbeit wir auch kein Wort sagen.
Manchmal schreit der Meister, wir werden nicht bangen,
obwohl wir arbeiten, (Flieger-)Alarm wir verlangen.
Wir glauben fest daran, uns wird nichts geschehen.
Von der Berlin’ Fabrik bleiben (nur) Trümmer stehen.